68 DK A 1
Démokritos (zachoval Diogenés Laertios ve spisu Vitae philosophorum, IX, 34 – 49)[Přepnout na jednoduché zobrazení]
Δημόκριτος ῾Ηγησιστράτου, οἱ δὲ ᾿Αθηνοκρίτου, τινὲς Δαμασίππου ᾿Αβδηρίτης ἤ, ὡς ἔνιοι, Μιλήσιος. οὗτος μάγων τινῶν διήκουσε καὶ Χαλδαίων, Ξέρξου τοῦ βασιλέως τῶι πατρὶ αὐτοῦ ἐπιστάτας καταλιπόντος, ἡνίκα ἐξενίσθη παρ᾿ αὐτῶι, καθά φησι καὶ ῾Ηρόδοτος· παρ᾿ ὧν τά τε περὶ θεολογίας καὶ ἀστρολογίας ἔμαθεν ἔτι παῖς ὤν. ὕστερον δὲ Λευκίππωι παρέβαλε καὶ ᾿Αναξαγόραι κατά τινας, ἔτεσιν ὢν αὐτοῦ νεώτερος τετταράκοντα (F GrHist. 244 F 36b; II, 1030). Φαβωρῖνος δέ φησιν ἐν Παντοδαπῆι ἱστορίαι (fr. 33; FHG III 582) λέγειν Δημόκριτον περὶ ᾿Αναξαγόρου, ὡς οὐκ εἴησαν αὐτοῦ αἱ δόξαι αἵ τε περὶ ἡλίου καὶ σελήνης, ἀλλ᾿ ἀρχαῖαι, τὸν δὲ ὑφηιρῆσθαι·
(35) διασύρειν τε αὐτοῦ τὰ περὶ τῆς διακοσμήσεως καὶ τοῦ νοῦ, ἐχθρῶς ἔχοντα πρὸς αὐτόν, ὅτι δὴ μὴ προσήκατο αὐτόν. πῶς οὖν κατά τινας ἀκήκοεν αὐτοῦ;
(35) διασύρειν τε αὐτοῦ τὰ περὶ τῆς διακοσμήσεως καὶ τοῦ νοῦ, ἐχθρῶς ἔχοντα πρὸς αὐτόν, ὅτι δὴ μὴ προσήκατο αὐτόν. πῶς οὖν κατά τινας ἀκήκοεν αὐτοῦ;
φησὶ δὲ Δημήτριος ἐν ῾Ομωνύμοις καὶ ᾿Αντισθένης ἐν Διαδοχαῖς (FHG III, 183 n.) ἀποδημῆσαι αὐτὸν καὶ εἰς Αἴγυπτον πρὸς τοὺς ἱερέας γεωμετρίαν μαθησόμενον καὶ πρὸς Χαλδαίους εἰς τὴν Περσίδα καὶ εἰς τὴν ᾿Ερυθρὰν θάλασσαν γενέσθαι. τοῖς τε Γυμνοσοφισταῖς φασί τινες συμμῖξαι αὐτὸν ἐν ᾿Ινδίαι καὶ εἰς Αἰθιοπίαν ἐλθεῖν. τρίτον τε ὄντα ἀδελφὸν νείμασθαι τὴν οὐσίαν· καὶ οἱ μὲν πλείους φασὶ τὴν ἐλάττω μοῖραν ἑλέσθαι τὴν ἐν ἀργυρίωι, χρείαν ἔχοντα ἀποδημῆσαι, τοῦτο κἀκείνων δολίως ὑποπτευσάντων·
(36) ὁ δὲ Δημήτριος ὑπὲρ ἑκατὸν τάλαντά φησιν εἶναι αὐτῶι τὸ μέρος, ἃ πάντα καταναλῶσαι. λέγει δὲ ὅτι τοσοῦτον ἦν φιλόπονος, ὥστε τοῦ περικήπου δωμάτιόν τι ἀποτεμόμενος κατάκλειστος ἦν· καί ποτε τοῦ πατρὸς αὐτοῦ πρὸς θυσίαν βοῦν ἀγαγόντος καὶ αὐτόθι προσδήσαντος, ἱκανὸν χρόνον μὴ γνῶναι, ἕως αὐτὸν ἐκεῖνος διαναστήσας προφάσει τῆς θυσίας καὶ τὰ περὶ τὸν βοῦν διηγήσατο. ῟δοκεῖ δέ, φησί, καὶ ᾿Αθήναζε ἐλθεῖν καὶ μὴ σπουδάσαι γνωσθῆναι δόξης καταφρονῶν. καὶ εἰδέναι μὲν Σωκράτη, ἀγνοεῖσθαι δὲ ὑπ᾿ αὐτοῦ· ‘ἦλθον γάρ, φησίν, εἰς ᾿Αθήνας καὶ οὔτις με ἔγνωκεν (B 116).’
(36) ὁ δὲ Δημήτριος ὑπὲρ ἑκατὸν τάλαντά φησιν εἶναι αὐτῶι τὸ μέρος, ἃ πάντα καταναλῶσαι. λέγει δὲ ὅτι τοσοῦτον ἦν φιλόπονος, ὥστε τοῦ περικήπου δωμάτιόν τι ἀποτεμόμενος κατάκλειστος ἦν· καί ποτε τοῦ πατρὸς αὐτοῦ πρὸς θυσίαν βοῦν ἀγαγόντος καὶ αὐτόθι προσδήσαντος, ἱκανὸν χρόνον μὴ γνῶναι, ἕως αὐτὸν ἐκεῖνος διαναστήσας προφάσει τῆς θυσίας καὶ τὰ περὶ τὸν βοῦν διηγήσατο. ῟δοκεῖ δέ, φησί, καὶ ᾿Αθήναζε ἐλθεῖν καὶ μὴ σπουδάσαι γνωσθῆναι δόξης καταφρονῶν. καὶ εἰδέναι μὲν Σωκράτη, ἀγνοεῖσθαι δὲ ὑπ᾿ αὐτοῦ· ‘ἦλθον γάρ, φησίν, εἰς ᾿Αθήνας καὶ οὔτις με ἔγνωκεν (B 116).’
(37) εἴπερ οἱ ᾿Αντερασταὶ Πλάτωνός εἰσι, φησὶ Θρασύλος, οὗτος ἂν εἴη ὁ παραγενόμενος ἀνώνυμος, τῶν περὶ Οἰνοπίδην καὶ ᾿Αναξαγόραν ἕτερος, ἐν τῆι πρὸς Σωκράτην ὁμιλίαι διαλεγόμενος περὶ φιλοσοφίας, ὧι φησίν, ὡς πεντάθλωι ἔοικεν ὁ φιλόσοφος (Anterast. p. 136A). καὶ ἦν ὡς ἀληθῶς ἐν φιλοσοφίαι πένταθλος· τὰ γὰρ φυσικὰ καὶ τὰ ἠθικὰ [ἤσκητο], ἀλλὰ καὶ τὰ μαθηματικὰ καὶ τοὺς ἐγκυκλίους λόγους, καὶ περὶ τεχνῶν πᾶσαν εἶχεν ἐμπειρίαν τούτου ἐστὶ καὶ τὸ ‘λόγος ἔργου σκιή’ (B 145). Δημήτριος δὲ ὁ Φαληρεὺς ἐν τῆι Σωκράτους ἀπολογίαι (F GrHist. 228 F 41; II, 970) μηδὲ ἐλθεῖν φησιν αὐτὸν εἰς ᾿Αθήνας. τοῦτο δὲ καὶ μεῖζον, εἴγε τοσαύτης πόλεως ὑπερεφρόνησεν, οὐκ ἐκ τόπου δόξαν λαβεῖν βουλόμενος, ἀλλὰ τόπωι δόξαν περιθεῖναι προελόμενος.
(38) (δῆλον δὲ κἀκ τῶν συγγραμμάτων οἷος ἦν. δοκεῖ δέ, φησὶν ὁ Θρασύλος, ζηλωτὴς γεγονέναι τῶν Πυθαγορικῶν· ἀλλὰ καὶ αὐτοῦ Πυθαγόρου μέμνηται, θαυμάζων αὐτὸν ἐν τῶι ὁμωνύμωι συγγράμματι. πάντα δὲ δοκεῖν παρὰ τούτου λαβεῖν καὶ αὐτοῦ δ᾿ ἂν ἀκηκοέναι, εἰ μὴ τὰ τῶν χρόνων ἐμάχετο. πάντως μέντοι τῶν Πυθαγορικῶν τινος ἀκοῦσαί φησιν αὐτὸν Γλαῦκος ὁ ῾Ρηγῖνος, κατὰ τοὺς αὐτοὺς χρόνους αὐτῶι γεγονώς. φησὶ δὲ καὶ ᾿Απολλόδωρος ὁ Κυζικηνὸς Φιλολάωι αὐτὸν συγγεγονέναι).
ἤσκει δέ, φησὶν ὁ ᾿Αντισθένης (FHG III, 173 n.), καὶ ποικίλως δοκιμάζειν τὰς φαντασίας, ἐρημάζων ἐνίοτε καὶ τοῖς τάφοις ἐνδιατρίβων.
ἤσκει δέ, φησὶν ὁ ᾿Αντισθένης (FHG III, 173 n.), καὶ ποικίλως δοκιμάζειν τὰς φαντασίας, ἐρημάζων ἐνίοτε καὶ τοῖς τάφοις ἐνδιατρίβων.
(39) ἐλθόντα δή φησιν αὐτὸν ἐκ τῆς ἀποδημίας ταπεινότατα διάγειν, ἅτε πᾶσαν τὴν οὐσίαν καταναλωκότα· τρέφεσθαί τε διὰ τὴν ἀπορίαν ἀπὸ τἀδελφοῦ Δαμάσου. ὡς δὲ προειπών τινα τῶν μελλόντων εὐδοκίμησε, λοιπὸν ἐνθέου δόξης παρὰ τοῖς πλείστοις ἠξιώθη. νόμου δὲ ὄντος τὸν ἀναλώσαντα τὴν πατρώιαν οὐσίαν μὴ ἀξιοῦσθαι ταφῆς ἐν τῆι πατρίδι, φησὶν ὁ ᾿Αντισθένης, συνέντα, μὴ ὑπεύθυνος γενηθείη πρός τινων φθονούντων καὶ συκοφαντούντων, ἀναγνῶναι αὐτοῖς τὸν Μέγαν διάκοσμον, ὃς ἁπάντων αὐτοῦ τῶν συγγραμμάτων προέχει· καὶ πεντακοσίοις ταλάντοις τιμηθῆναι· μὴ μόνον δέ, ἀλλὰ καὶ χαλκαῖς εἰκόσι· καὶ τελευτήσαντα δημοσίαι ταφῆναι. βιώσαντα ὑπὲρ τὰ ἑκατὸν ἔτη.
(40) ὁ δὲ Δημήτριος τοὺς συγγενέας αὐτοῦ φησιν ἀναγνῶναι τὸν Μέγαν διάκοσμον, ὃν μόνον ἑκατὸν ταλάντων τιμηθῆναι. ταὐτά δὲ καὶ ῾Ιππόβοτός φησιν.
᾿Αριστόξενος δ᾿ ἐν τοῖς ἱστορικοῖς ὑπομνήμασί (fr. 83; FHG II, 290) φησι Πλάτωνα θελῆσαι συμφλέξαι τὰ Δημοκρίτου συγγράμματα, ὁπόσα ἐδυνήθη συναγαγεῖν. ᾿Αμύκλαν δὲ καὶ Κλεινίαν τοὺς Πυθαγορικοὺς κωλῦσαι αὐτόν, ὡς οὐδὲν ὄφελος· παρὰ πολλοῖς γὰρ εἶναι ἤδη τὰ βιβλία. καὶ δῆλον δέ· πάντων γὰρ σχεδὸν τῶν ἀρχαίων μεμνημένος ὁ Πλάτων οὐδαμοῦ Δημοκρίτου διαμνημονεύει, ἀλλ᾿ οὐδ᾿ ἔνθα ἀντειπεῖν τι αὐτῶι δέοι, δῆλον [ὅτι] εἰδὼς ὡς πρὸς τὸν ἄριστον αὐτῶι τῶν φιλοσόφων [ὁ ἀγὼν] ἔσοιτο· ὅν γε καὶ Τίμων τοῦτον ἐπαινέσας τὸν τρόπον ἔχει (fr. 46 D.):
οἷον Δημόκριτόν τε περίφρονα, ποιμένα μύθων,
ἀμφίνοον λεσχῆνα μετὰ πρώτοισιν ἀνέγνων.
ἀμφίνοον λεσχῆνα μετὰ πρώτοισιν ἀνέγνων.
(41) γέγονε δὲ τοῖς χρόνοις, ὡς αὐτός φησιν ἐν τῶι Μικρῶι διακόσμωι (Démokritos B 5), νέος κατὰ πρεσβύτην ᾿Αναξαγόραν, ἔτεσιν αὐτοῦ νεώτερος τετταράκοντα. συντετάχθαι δέ φησι τὸν Μικρὸν διάκοσμον ἔτεσιν ὕστερον τῆς ᾿Ιλίου ἁλώσεως τριάκοντα καὶ ἑπτακοσίοις. γεγόνοι δ᾿ ἄν, ὡς μὲν ᾿Απολλόδωρος ἐν Χρονικοῖς (F GrHist. 244 F 36; II, 1030). κατὰ τὴν ὀγδοηκοστὴν ὀλυμπιάδα (-460/-457), ὡς δὲ Θρασύλος ἐν τῶι ἐπιγραφομένωι Τὰ πρὸ τῆς ἀναγνώσεως τῶν Δημοκρίτου βιβλίων, κατὰ τὸ τρίτον ἔτος τῆς ἑβδόμης καὶ ἑβδομηκοστῆς ὀλυμπιάδος (-470/-469), ἐνιαυτῶι, φησί, πρεσβύτερος ὢν Σωκράτους. εἴη ἂν οὖν κατ᾿ ᾿Αρχέλαον τὸν ᾿Αναξαγόρου μαθητὴν καὶ τοὺς περὶ Οἰνοπίδην· καὶ γὰρ τούτου μέμνηται. (42) μέμνηται δὲ καὶ περὶ τῆς τοῦ ἑνὸς δόξης τῶν περὶ Παρμενίδην καὶ Ζήνωνα ὡς κατ᾿ αὐτὸν μάλιστα διαβεβοημένων, καὶ Πρωταγόρου τοῦ ᾿Αβδηρίτου, ὃς ὁμολογεῖται κατὰ Σωκράτην γεγονέναι.
φησὶ δ᾿ ᾿Αθηνόδωρος (Zeller IIIa, 6302) ἐν η Περιπάτων, ἐλθόντος ῾Ιπποκράτους πρὸς αὐτόν, κελεῦσαι κομισθῆναι γάλα· καὶ θεασάμενον τὸ γάλα εἰπεῖν εἶναι αἰγὸς πρωτοτόκου καὶ μελαίνης· ὅθεν τὴν ἀκρίβειαν αὐτοῦ θαυμάσαι τὸν ῾Ιπποκράτην. ἀλλὰ καὶ κόρης ἀκολουθούσης τῶι ῾Ιπποκράτει τῆι μὲν πρώτηι ἡμέραι ἀσπάσασθαι οὕτω χαῖρε κόρη, τῆι δ᾿ ἐχομένηι ‘χαῖρε γύναι’. καὶ ἦν ἡ κόρη τῆς νυκτὸς διεφθαρμένη.
(43) τελευτῆσαι δὲ τὸν Δημόκριτόν φησιν ῞Ερμιππος (fr. 29; FHG III, 43) τοῦτον τὸν τρόπον. ἤδη ὑπέργηρων ὄντα πρὸς τῶι καταστρέφειν εἶναι. τὴν οὖν ἀδελφὴν λυπεῖσθαι ὅτι ἐν τῆι τῶν θεσμοφόρων ἑορτῆι μέλλοι τεθνήξεσθαι καὶ τῆι θεῶι τὸ καθῆκον αὐτὴ οὐ ποιήσειν· τὸν δὲ θαρρεῖν εἰπεῖν καὶ κελεῦσαι αὑτῶι προσφέρειν ἄρτους θερμοὺς ὁσημέραι. τούτους δὴ ταῖς ῥισὶ προσφέρων διεκράτησεν αὑτὸν τὴν ἑορτήν· ἐπειδὴ δὲ παρῆλθον αἱ ἡμέραι (τρεῖς δ᾿ ἦσαν). ἀλυπότατα τὸν βίον προήκατο, ὥς φησιν ὁ ῞Ιππαρχος, ἐννέα πρὸς τοῖς ἑκατὸν ἔτη βιούς. ἡμεῖς τε εἰς αὐτὸν ἐν τῆι Παμμέτρωι τοῦτον ἐποιήσαμεν τὸν τρόπον·
καὶ τίς ἔφυ σοφὸς ὧδε, τίς ἔργον ἔρεξε τοσοῦτον.
ὅσσον ὁ παντοδαὴς ἤνυσε Δημόκριτος;
ὃς Θάνατον παρεόντα τρί᾿ ἤματα δώμασιν ἔσχεν
καὶ θερμοῖς ἄρτων ἄσθμασιν ἐξένισεν.
τοιοῦτος μὲν ὁ βίος τἀνδρός.
ὅσσον ὁ παντοδαὴς ἤνυσε Δημόκριτος;
ὃς Θάνατον παρεόντα τρί᾿ ἤματα δώμασιν ἔσχεν
καὶ θερμοῖς ἄρτων ἄσθμασιν ἐξένισεν.
τοιοῦτος μὲν ὁ βίος τἀνδρός.
(44) δοκεῖ δὲ αὐτῶι τάδε· ἀρχὰς εἶναι τῶν ὅλων ἀτόμους καὶ κενόν, τὰ δ᾿ ἄλλα πάντα νενομίσθαι. ἀπείρους τε εἶναι κόσμους καὶ γενητοὺς καὶ φθαρτούς. μηδέν τε ἐκ τοῦ μὴ ὄντος γίνεσθαι μηδὲ εἰς τὸ μὴ ὂν φθείρεσθαι. καὶ τὰς ἀτόμους δὲ ἀπείρους εἶναι κατὰ μέγεθος καὶ πλῆθος, φέρεσθαι δ᾿ ἐν τῶι ὅλωι δινουμένας, καὶ οὕτω πάντα τὰ συγκρίματα γεννᾶν, πῦρ, ὕδωρ, ἀέρα, γῆν· εἶναι γὰρ καὶ ταῦτα ἐξ ἀτόμων τινῶν συστήματα· ἅπερ εἶναι ἀπαθῆ καὶ ἀναλλοίωτα διὰ τὴν στερρότητα. τόν τε ἥλιον καὶ τὴν σελήνην ἐκ τοιούτων λείων καὶ περιφερῶν ὄγκων συγκεκρίσθαι, καὶ τὴν ψυχὴν ὁμοίως· ἣν καὶ νοῦν ταὐτὸν εἶναι. ὁρᾶν δ᾿ ἡμᾶς κατ᾿ εἰδώλων ἐμπτώσεις.
(45) πάντα τε κατ᾿ ἀνάγκην γίνεσθαι, τῆς δίνης αἰτίας οὔσης τῆς γενέσεως πάντων, ἣν ἀνάγκην λέγει. τέλος δ᾿ εἶναι τὴν εὐθυμίαν, οὐ τὴν αὐτὴν οὖσαν τῆι ἡδονῆι, ὡς ἔνιοι παρακούσαντες ἐξεδέξαντο, ἀλλὰ καθ᾿ ἣν γαληνῶς καὶ εὐσταθῶς ἡ ψυχὴ διάγει, ὑπὸ μηδενὸς ταραττομένη φόβου ἢ δεισιδαιμονίας ἢ ἄλλου τινὸς πάθους. καλεῖ δ᾿ αὐτὴν καὶ εὐεστὼ καὶ πολλοῖς ἄλλοις ὀνόμασι (B 3). ποιότητας δὲ νόμωι εἶναι, φύσει δ᾿ ἄτομα καὶ κενόν (B 125). καὶ ταῦτα μὲν αὐτῶι ἐδόκει. τὰ δὲ βιβλία αὐτοῦ ...
(49) γεγόνασι δὲ Δημόκριτοι ἕξ· πρῶτος αὐτὸς οὗτος, δεύτερος Χῖος μουσικὸς κατὰ τὸν αὐτὸν χρόνον, τρίτος ἀνδριαντοποιός, οὗ μέμνηται ᾿Αντίγονος (S. 10 Wilamowitz), τέταρτος περὶ τοῦ ἱεροῦ τοῦ ἐν ᾿Εφέσωι γεγραφὼς καὶ τῆς πόλεως καὶ Σαμοθράικης, πέμπτος ποιητὴς ἐπιγραμμάτων σαφὴς καὶ ἀνθηρός, ἕκτος Περγαμηνὸς ἀπὸ ῥητορικῶν λόγων [εὐδοκιμήσας].
Démokritos, syn Hégésistratův, podle jiných Achénokritův, podle některých Damasippův, pocházel z Abdér nebo, jak někteří tvrdí, z Milétu. Poslouchal výklady některých Mágů a Chaldejců, které král Xerxés zanechal jeho otci jako učitele, když se mu u něho dostalo pohoštění, jak Praví Hérodotos. Od nich se ještě jako chlapec naučil theologii a astronomii. Později se sblížil s Leukippem, podle některých i s Anaxagorou, byl o 40 let mladší než on. Favorínos v Rozmanitých vyprávěních však tvrdí, že Démokritos o Anaxagorovi říkal, že jeho názory o Slunci a Měsíci nejsou jeho vlastní, nýbrž velmi staré, a on že si je přivlastnil. (35) Tupil prý též jeho mínění o uspořádání světa a o mysli. Stavěl se vůči němu nepřátelsky, protože ho prý nepřijal za žáka. Jak by tedy mohl být jeho žákem, jak se někteří domnívají?
Démétrios v Soujmenovcích a Antisthenés v Nástupnictvích tvrdí, že se odebral do Egypta, aby se u kněží naučil také geometrii, a k Chaldejcům do Persie, a že se dostal k Rudému moři. Někteří tvrdí, že se v Indii stýkal s gymnosofisty, a že přišel i do Aithiopie. Jeho třetí bratr prý rozdělil otcovský majetek. Většina spisovatelů říká, že si /Démokritos/ vzal menší podíl, a to v penězích, protože je potřeboval na cesty, a že to jeho bratři chytře vytušili. (36) Démétrios však tvrdí, že jeho podíl převyšoval sto talentů, a že je všechny spotřeboval. Také o něm říká, že byl tak pracovitý, že si od okolní zahrady oddělil jakýsi domeček, a v něm se uzavřel. Jednoho dne jeho otec přivedl k oběti vola a uvázal ho tam, ale on si toho dlouhý čas nepovšimnul, až ho otec vyzval, aby vstal k oběti a vypravoval mu o tom volu. „Zdá se”, píše dále Démétrios, „že přišel i do Athén, ale neusiloval o to, aby byl poznán, protože pohrdal slávou.” Znal prý Sókrata, ten však neznal jeho. Démokritos totiž říká: „Přišel jsem do Athén a nikdo mne tam neznal.”
(37) „Je-li dialog Milovníci dílem Platónovým”, praví Thrasylos, „byl by Démokritos ten jeho bezejmenný účastník, který nepatří mezi Oinopidovy a Anaxagorovy stoupence (Amatores 132a), který se Sókratem rozmlouvá o filosofii, a jemuž se filosof zdá být, jak sám říká, podobný zápasníkovi v pětiboji (Amatores 135e). A opravdu byl takovým zápasníkem ve filosofii, neboť pěstoval nejen fyziku a etiku, nýbrž i matematiku a nauky, které patří k ucelenému vzdělání, a vyznal se ve všech oborech.” Od něho pochází také výrok: „Řeč je stínem činu.” Démokritos Falérský v Obraně Sókrata říká, že Démokritos do Athén vůbec nepřišel, a to má větší váhu. Když pohrdnul tak významným městem, tak nechtěl získat slávu z místa, nýbrž spíše zjednat slávu /jinému/ místu.
(38) I z /jeho/ spisů je patrné, jaký to byl člověk. „Zdá se”, píše Thrasylos, „že byl následovníkem pýthagoriků, vzpomíná však i samotného Pýthagoru a mluví o něm s obdivem ve stejnojmenném spise. Zdá se, že od něho všechno převzal a mohl by být i jeho posluchačem, kdyby se proti tomu nestavěly časové vztahy.” Zcela určitě však poslouchal některého z pýthagoriků, jak tvrdí Glaukos z Rhégia, který žil v téže době. Také Apollodóros z Kyziku tvrdí, že se Démokritos stýkal s Filoláem.
Antisthenés o něm vypráví, že se rozmanitým způsobem cvičil ve zkoušení svých představ, když občas prodléval o samotě a pobýval i na hřbitovech.
Antisthenés o něm vypráví, že se rozmanitým způsobem cvičil ve zkoušení svých představ, když občas prodléval o samotě a pobýval i na hřbitovech.
(39) Když se vrátil z cest, žil prý ve velice ubohých poměrech, protože celé jmění vynaložil na cestu. V nouzi ho živil jeho bratr Damasos. Když se však proslavil předpovědí jakési budoucí události, byl pak většinou lidí uznán za hodného božské pocty. Tehdy však platil zákon, že kdo utratí otcovské jmění, nesmí být uznán za hodna pohřbu v rodné obci. Démokritos si to uvědomoval, a jelikož nechtěl být od nějakých závistivců a udavačů pohnán k odpovědnosti, přečetl svým spoluobčanům, jak vypravuje Antisthenés, Velké uspořádání světa, které vyniká nad všechny jiné spisy. Byl poctěn odměnou pěti set talentů a nejen tím, nýbrž i kovovými sochami, a po smrti byl pohřben na náklady obce. Žil více než sto let.
(40) Oproti tomu Démétrios /z Magnésie/ tvrdí, že Velké uspořádání světa přečetli jeho sourozenci, a že bylo poctěno jenom sto talenty. Totéž říká i Hippobotos.
Aristoxenos v Historických poznámkách vypravuje, že Platón chtěl spálit Démokritovy spisy, a to všechny, které by sehnal, ale že mu v tom zabránili pýthagorici Amyklás a Kleiniás, protože by to nebylo nic platné, neboť ty knihy už jsou u mnoha lidí. Je jasné, že tomu tak bylo, neboť Platón, ačkoliv vzpomíná skoro všechny staré filosofy, nikde nepřipomíná Démokrita, a to ani tam, kde by mu měl co namítat; zřejmě proto, že věděl, že by musel zápasit s nejlepším z filosofů, jehož věru i Timón pochválil takto:
Démokrita též nad jiné moudrého, pastýře řečí,
v hovorech rozvážného, jsem mezi prvními poznal.
v hovorech rozvážného, jsem mezi prvními poznal.
(41) Pokud jde o dobu, byl, jak sám říká v Malém uspořádání světa, mladý, když Anaxagorás byl již stařec, byl o 40 let mladší než on. Píše, že Malé uspořádání světa složil 730 let po dobytí Ília. Byl by se tedy narodil, jak tvrdí Apollodóros v Kronice, v 80. olympiádě (460 až 457 před n. l.), ale Thrasylos v Četbě Démokritových knih říká, že se narodil ve 3. roce 77. olympiády (470 až 469 před n. l.) a že byl o rok starší než Sókratés. Byl by tedy současníkem Anaxagorova žáka Archeláa a stoupenců Oinopidových, vždyť také i jeho vzpomíná. Vzpomíná také nauku o Jednom, (42) kterou hlásali stoupenci Parmenidovi a Zénónovi, kteří byli v jeho době nejvyhlášenější, a také Prótagoru z Abdér, který podle obecného souhlasu žil za Sókrata.
Athénodóros v 8. knize Procházek vypravuje, že když k Démokritovi přišel Hippokratés, rozkázal přinést mléko. Když se na ně podíval, řekl, že je od černé kozy, jež měla první kůzlata. Hippokratés se proto podivil bystrosti jeho postřehu. Hippokrata také provázela dívka, kterou Démokritos první den pozdravil: “Buď zdráva, dívko!”, druhého dne však: “Buď zdráva, ženo!” Ta dívka oné noci ztratila panenství.
(43) Podle Hermippa zemřel Démokritos takto: Když byl již velmi stár a blízko smrti, rmoutila se jeho sestra, že by zemřel o slavnosti Thesmoforií, a že ona nebude moci vzdát náležitou poctu bohyni. Ob jí však řekl, aby byla klidná, a poručil, aby mu každý den přinášeli teplý chléb. Přikládal si jej k nosu a tak se udržel po dobu slavnosti naživu. Když minuly sváteční dny, byli tři, opustil život, údajně zcela bez bolesti. Podle Hipparcha se dožil 109 let. My jsme na něho složili tyto verše ve Sbírce všech rozměrů:
Kdo se kdy zrodil tak moudrý, kdo vykonal takové dílo,
jaké vykonal onen všeuměl Démokritos?
V domě přítomnou Smrt on po tři dny zadržoval celé,
vůní teplého chleba, hostě ji celý ten čas.
Takový byl život tohoto muže.
jaké vykonal onen všeuměl Démokritos?
V domě přítomnou Smrt on po tři dny zadržoval celé,
vůní teplého chleba, hostě ji celý ten čas.
Takový byl život tohoto muže.
(44) Jeho nauka byla takováto: Principy všeho jsou atomy a prázdný prostor, všechno ostatní je dojednané /mínění/. Uspořádání /světů?/ je neomezené množství, vznikají a zanikají. Nic nevzniká z ničeho a nezaniká v nic. Atomy jsou neomezené co do velikosti a počtu, jsou ve veškerenstvu unášeny vířivým pohybem, a tím utvářejí všechny složeniny: oheň, vodu, vzduch, zemi; neboť i tyto živly jsou spojením určitých atomů. Atomy jsou neměnné a neporušitelné pro svou pevnost. Slunce a Měsíc jsou složeny z takovýchto hladkých a okrouhlých tělísek a stejně tak i duše. Ta je totéž, co mysl (nús). Vidíme díky tomu, že do našich očí vpadají obrázky.
(45) Vše se děje podle nutnosti, protože příčinou vzniku všeho je vír, který nazývá nutností. Cílem je spokojenost (euthymia), což není totéž, co rozkoš (hédoné), jak to někteří převzali, aniž by to pochopili, nýbrž je to stav, ve kterém duše žije klidně a pevně, není znepokojována žádným strachem nebo pověrou, ani žádnou jinou vášní. Nazývá ji též pohodou a mnoha dalšími jmény. Kvality věcí jsou jen na způsob dohody, od přirozenosti jsou jenom atomy a prázdno. Toto učil. Jeho spisy ...
(49) Bylo šest Démokritů. První je právě tento; druhý jeho současník, hudebník z Chiu; třetí sochař, připomínaný Antigonem; čtvrtý autor spisu o chrámu v Efesu a o obci Samothráké; pátý epigramatický básník jasného a květnatého slohu; šestý z Pergamu, proslulý řečnickými výklady.
s podstatným užitím překladu Antonína Koláře, viz A 33