30 DK B 8
Melissos (zachoval Simplikios ve spisu In De caelo, 558, 19)[Přepnout na jednoduché zobrazení]
εἰπὼν γὰρ περὶ τοῦ ὄντος ὅτι ἕν ἐστι καὶ ἀγένητον καὶ ἀκίνητον καὶ μηδενὶ κενῶι διειλημμένον, ἀλλ᾿ ὅλον ἑαυτοῦ πλῆρες, ἐπάγει·
(1) „μέγιστον μὲν οὖν σημεῖον οὗτος ὁ λόγος, ὅτι ἓν μόνον ἔστιν· ἀτὰρ καὶ τάδε σημεῖα.
(2) εἰ γὰρ ἦν πολλά, τοιαῦτα χρὴ αὐτὰ εἶναι, οἷόν περ ἐγώ φημι τὸ ἓν εἶναι. εἰ γὰρ ἔστι γῆ καὶ ὕδωρ καὶ ἀὴρ καὶ πῦρ καὶ σίδηρος καὶ χρυσός, καὶ τὸ μὲν ζῶον τὸ δὲ τεθνηκός, καὶ μέλαν καὶ λευκὸν καὶ τὰ ἄλλα, ὅσα φασὶν οἱ ἄνθρωποι εἶναι ἀληθῆ, εἰ δὴ ταῦτα ἔστι, καὶ ἡμεῖς ὀρθῶς ὁρῶμεν καὶ ἀκούομεν, εἶναι χρὴ ἕκαστον τοιοῦτον, οἷόν περ τὸ πρῶτον ἔδοξεν ἡμῖν, καὶ μὴ μεταπίπτειν μηδὲ γίνεσθαι ἑτεροῖον, ἀλλὰ ἀεὶ εἶναι ἕκαστον, οἷόν πέρ ἐστιν. νῦν δέ φαμεν ὀρθῶς ὁρᾶν καὶ ἀκούειν καὶ συνιέναι·
(3) δοκεῖ δὲ ἡμῖν τό τε θερμὸν ψυχρὸν γίνεσθαι καὶ τὸ ψυχρὸν θερμὸν καὶ τὸ σκληρὸν μαλθακὸν καὶ τὸ μαλθακὸν σκληρὸν καὶ τὸ ζῶον ἀποθνήισκειν καὶ ἐκ μὴ ζῶντος γίνεσθαι, καὶ ταῦτα πάντα ἑτεροιοῦσθαι, καὶ ὅ τι ἦν τε καὶ ὃ νῦν οὐδὲν ὁμοῖον εἶναι, ἀλλ᾿ ὅ τε σίδηρος σκληρὸς ἐὼν τῶι δακτύλωι κατατρίβεσθαι ὁμουρέων, καὶ χρυσὸς καὶ λίθος καὶ ἄλλο ὅ τι ἰσχυρὸν δοκεῖ εἶναι πᾶν, ἐξ ὕδατός τε γῆ καὶ λίθος γίνεσθαι· ὥστε συμβαίνει μήτε ὁρᾶν μήτε τὰ ὄντα γινώσκειν.
(4) οὐ τοίνυν ταῦτα ἀλλήλοις ὁμολογεῖ. φαμένοις γὰρ εἶναι πολλὰ καὶ ἀίδια (?) καὶ εἴδη τε καὶ ἰσχὺν ἔχοντα, πάντα ἑτεροιοῦσθαι ἡμῖν δοκεῖ καὶ μεταπίπτειν ἐκ τοῦ ἑκάστοτε ὁρωμένου.
(5) δῆλον τοίνυν, ὅτι οὐκ ὀρθῶς ἑωρῶμεν οὐδὲ ἐκεῖνα πολλὰ ὀρθῶς δοκεῖ εἶναι· οὐ γὰρ ἂν μετέπιπτεν, εἰ ἀληθῆ ἦν· ἀλλ᾿ ἦν οἷόν περ ἐδόκει ἕκαστον τοιοῦτον. τοῦ γὰρ ἐόντος ἀληθινοῦ κρεῖσσον οὐδέν.
(6) ἢν δὲ μεταπέσηι, τὸ μὲν ἐὸν ἀπώλετο, τὸ δὲ οὐκ ἐὸν γέγονεν. οὕτως οὖν, εἰ πολλὰ εἴη, τοιαῦτα χρὴ εἶναι, οἷόν περ τὸ ἕν.“
Když o jsoucnu řekl, že je jedno, nezrozené, nehybné a neobsahující nic prázdného, nýbrž že je celé v sobě plné, tak dodává:
(1) „Podaný výklad je hlavním dokladem toho, že jest samotné jedno. Ukazují to však i následující doklady.
(2) Kdyby totiž byla mnohost, musela by být taková, jako jsem o jednom řekl, že jest. Kdyby totiž byla země, voda, vzduch, oheň, železo, zlato, živé a mrtvé, i černé a bílé a vše ostatní, co lidé pokládají za pravdivé, – pokud by tedy toto vše bylo a my bychom viděli i slyšeli správně, - pak by se slušelo říkat, že každé je takové, jaké se nám právě poprvé zdálo, a že se nic neproměňuje ani nestává jinačím, nýbrž že je vždy, pokaždé takové, jaké právě je. Nyní však tvrdíme, že správně vidíme, slyšíme i chápeme.
(3) Přitom se nám zdá, že horké se stává chladným a chladné horkým, že se tvrdé stává měkkým a měkké tvrdým, že živá bytost umírá i zase vzniká z neživého; že se to všechno stává jinačím, že to, co bylo a co je nyní, si není nijak podobné; že se dokonce i tvrdé železo otírá prstem, sousedí-li s ním, podobně i zlato, kámen i vše ostatní, co se zdá být pevné; že z vody vzniká země i kámen. Z toho plyne, že jsoucí věci ani nevidíme, ani nepoznáváme.
(4) To spolu navzájem nesouhlasí! Tvrdíme totiž, že [věci] jsou mnohé a věčné, že mají vzhled a pevnost, a přitom se nám zdá, že se všechno stává jinačím a proměňuje se, pokaždé z toho [stavu], který jsme viděli.
(5) Je tedy jasné, že jsme neviděli správně, že se nám ani správně nezdá, že to je mnohé. Kdyby totiž [ty věci, stavy] byly pravdivé, neproměňovaly by se, nýbrž každé by bylo takové, jaké se právě zdálo být. Není totiž nic silnějšího než pravdivé.
(6) Když se však proměnilo, tak jsoucí zaniklo, avšak nastalo nejsoucí. Takto tedy [platí, že] pokud by byla mnohost, musela by být taková, jaké je právě jedno.”